A tak pořád dokola

22. prosince 2016 v 14:49 |  Random články
Tak jsem přemešlela, jestli jsem někdy byla vlastně šťastná. Smutný zjištění, že asi ne. Jediný období, co si vybavuju, bylo, když mi bylo 23, měla jsem tak nějak všechno, co jsem potřebovala a hlavně spoustu podnětů. A pak jsem se zas dostala do vztahu a začlo to jít do kytek. Mám tendenci přilnout k jakýmukoli vztahu a zachraňovat ho, i když někde hluboko v sobě tušim, že je to blbost. Jenže vždycky jsem veděla, co tam nefunguje. Většinou to byla komunikace a moje vysoký nároky na intelekt někoho, koho chci po boku. Což tady mám. Plus k tomu je stejně zvrácenej humor a pocit naprostýho bezpečí. Jenže to asi pro hledačku dramat není ono.

Já vim, že štěstí nenajdu ve vztahu, jen nedokážu poznat, jestli jsem nešťastná z toho, že jsem v něčem, co není úplně ideální, nebo prostě jen proto, že mám sklony k depresím. Ne k pubertálnim depkám.

Tři pohovory během 3 pracovních dní. "Na pohovor jsme si pozvali jen vás a další dvě uchazečky." "Na pohovor jsme vybrali ze 40 žádostí celkem 4 lidi." a pak klasický "Vybrali jsme na pozici vhodnějšího kandidáta."

Kurva! Umim nadstandardně dva světový jazyky a oproti většině obyvatel i ten svuj mateřskej. Nejsem hnusná ani tupá. Mám vkus a na pohovor chodim připravená, minimálně tušim, co daná firma dělá. Což mi přijde, že je víc, než předvěde většina kandidátů.

A používám deodorant.

CV i průvodní dopisy jsou v pohodě, ono mi psaní jde tak nějak samo, chválu na oboje slýchám často. Takže očividně bude problém v sebeprezentaci naživo. Přitom nervozitu umim skrejvat, umim odpovídat spontánně a ne úplně křupansky. Usmívám se, zdravim i děkuju. Opět věc, která, i když by měla bejt samozřejmá, tak neni.

Vědět, že něco děláte blbě, ale nevíte co, je docela na hovno pocit. A je těžký na každej další pohovor jít s čistou hlavou a ne s pocitem, že jsem stejně úplně k ničemu.

Vyrábim různý píčoviny a občas se to i prodává, zákazníci mě chválí do nebes, jak jsem úžasná, vstřícná, šikovná. Co je mi to platný, když sedim na druhý straně, uřvaná, zoufalá a nevim, jakym směrem se hnout z místa.
 

Jak...

19. prosince 2016 v 9:22 |  Random články
Když všechnu svou nespokojenost máte na co svádět, je to nějak snazší. Když se ale problémy nevyřešily ani výpovědí, je čas řešit přímo ten problém. Jenže ono to není taková prdel, když ten problém je v tom, že cejtíte, že nemá cenu dál stávající vztah protahovat, ale nevíte jak odejít a nemáte kam odejít. Hlavně za co.

A taky Vánoce.

Kdybych chtěla žít ve svazku s nejlepšim kámošem, byla bych pravděpodobně nejspokojenější člověk na planetě. Takhle dobře jsem si ještě s nikym nerozuměla. Což je hezký. Ale ne v momentě, kdy máte tvořit pár.

Sny plný sexu s cizíma lidma, doma nechci. Vůbec. To se poddá, ještě to nevzdávej, slýchala jsem z mnoha stran. A hle, měsíce uběhly a ono je to pořád stejný. A není to jen to, že blokuju pro správnýho partnera jeho, blokuju i sebe. Ani jednomu nám už není náct, aby ten čas nehrál roli.


Biologický hodiny neokecáš.

Snad už naposled

12. prosince 2016 v 12:29 |  Deníky recepční
"Kdo dojí první, ten je šéf!" vyhrkla jsem, když jsem dojídala dýňovou polívku. Některé věci se asi neomrzí hned.

O. šteloval něco na štítkovačce, kterou jsme si naprosto nutně museli koupit, abychom to využívali k lepení nápisů na psy a jiným naprosto nedůležitým věcem. Slyším, jak se štítek tiskne a se zaujetím sleduju, co se tam objeví. Nekonalo se žádný překvapení. Nápis "Protož já jsem tady šéf!" jsem pobavená natiskla na notebook.

"Jak s nim vlastně vycházeli ostatní zaměstnanci?" Docela dobrá otázka, může odkrýt to, jestli jsem já jen netolerantní kravka. Což nepopírám, to jsem. Pokojský ho měli úplně na háku, odmakali si svoji šichtu mimo kamery a šly domů, žádný odpolední či celodenní směny, pohoda. Kontakt se šéfem minimální. Druhá recepční, to je už kapitola sama pro sebe. Jak se to říká. Šéf k šéfovi sedá. Byli si povahově velmi podobní. Záliba v neříkání věcí do očí byla jejich hlavním pojítkem.

Ve sdíleném dokumentu na googlu se psaly rezervace a celkové dění, aby byl přehled a předávání směn bylo snazší. Já tam psala, dle mého, relevantní věci jako jsou právě ty rezervace, storna, platby. Jí přišlo relevantní tam psát, co jsem neudělala a vyznačit to červeně. Mně při předávání směny samozřejmě neřekla nic. Pěkně na Babiše. Plus byla schopná tam psát i to, že umyla poličky. No nic.

Na ranní směně se mylo po snídaních nádobí v myčce a skládalo zpět do regálů. Dál se doplňovalo zboží a kontrolovaly pokoje. Mně tyhle úkony ale vždy zbyly i na směnu odpolední. A když jsem to neudělala na ranní a nechala jí, ať si to taky užije, udělala jsem to na další ranní, protože proč se obtěžovat.


A na konec jedna historka, kterou mi pokojská vyprávěla a nemohu ji dostat z hlavy. Měli v létě společné posezení, kde měli zaměstnanci i svoje partnery. A šéf tam partnerovi pokojský ukazoval screenshoty z kamery, kde byl ještě její předchozí partner. Může mi někdo říct, jak se člověk dostane k ukazování něčeho takovýho? To už by mi míň nepatřičný přišlo ukazování fotek svýho náčiní. Wait, to on vlastně už nemá.

Další články


Kam dál

Reklama