Vyhoďme ho z těla ven

Pátek v 12:01 |  Random články
Jsme designováni tak, abychom fungovali jako celek. Proto je nesmírně fascinují, bez kolika orgánů se dá žít. Děloha? Meh, do biologického odpadu s ní. Nezáleží vám na zdraví? Prožerte se až k odstranění žlučníku.

Hypochondr jistě ocení, že už nemá slepé střevo, bolest v pravém podbřišku ho pravděpodobně nezabije.

Pak jsou tu ale ty orgány, které byste si měli hlídat víc.

Chcete umřít na selhání jater nebo srdce?

Jistě, máme párové orgány, takže je docela výhra, když vás při přepadení někdo bodne do ledviny a ne do srdce, gratuluji, možná budete žít.

Vezmeme-li to pragmaticky, spousta životně důležitých orgánů je transplantovatelných, takže jejich důležitost klesá. Hodnota na černém trhu pravděpodobně ne. Váš ex je nahraditelný, vaše játra taky. Oboje vám možná jen trochu sníží kvalitu života.

Srdce. Emoce a další přeceňované věci. Nefunguje? Od toho je čekací listina.


Vítěz v nenahraditelnosti by mohl být mozek. Transplantace? Nikoli. Mozková smrt je konečná, můžete ležet na přístrojích, srdce bije, do plic vám jde vzduch… A paradoxně vy jediní jste ti, kterým je to jedno, jste mrtví.

(Pozn.: na téma týdne zas tak často psát nebudu, takže si to nezaslouží rubriku.)
 

Nahoru a dolů, spíš dolů

Středa v 9:36 |  Random články
Už jsme dost starý na to, abychom na oslavách hráli deskovky a vzpomínali na to, jací jsme byli v pubertě retardi. Teda drsný anarchisti a tak nějak. Kdo neměl pásek s pyramidama, kterej vážil skoro polovinu jeho tělesný váhy, jako by nebyl.

"Kde jsou vlastně všichni emaři?"

"Očividně už mrtví."

My byli pankáči. Ti mají delší životnost.

"Docela by mě zajímalo, jaký to je, mít normální kamarádky."

Jeden by se skoro urazil, kdyby to nebyla pravda.

Následovala dlouhá debata o jídle. Došlo i na slevy. Výměny receptů už provozujeme dlouho. Pocit dospělosti se ale stále nedorazil. Třeba to přijde, až budu mít práci déle než několik týdnů.


Na druhej blog přišla reakce, že by byli rádi, kdybych pro ně psala články, a za peníze. Bože, třeba nebudu tak marná! Napsání zkušebního článku mě trochu překvapilo, na blogu snad jde vidět, jak píšu, ale zas je to v první osobě, to je jiný. Dala jsem se do toho, s výsledkem byla relativně spokojená. "Bohužel nemáme o spolupráci zájem." Tak kurva, sice mám času hodně, ale trávit ho dalším zklamáním? Ne, děkuji.


"Našli jsme na jobs.cz váš životopis."

Skrývám nadšení.

"Potřebujeme obsadit pozici recepční."

Neskrývám zklamání.


Chyby dělaj všichni, ale opakovat je nemusej. Takže děkuji, ale ne děkuji.

Krok špatnym směrem

27. ledna 2017 v 16:33 |  Random články
Znáte to, jeden den si stěžujte na práci a druhej den si nemáte na co stěžovat.

Docela si plácám po rameni za svou prozíravost. Koupila jsem si jen tejdenní lítačku.

"Nezapadáte do kolektivu."

"Myslíme si, že byste tu pozici nezvládla."

Tak to je hezkej úsudek, když jsem neměla ani šanci si ji zkusit. Příště by to bylo fajn vyzkoušet tak, že bych dostala počítač a mohla pracovat. A ne poslouchat paní s manažerskym komplexem.

Dík za příležitost. A upřímný jednání kolektivu.

Odešla jsem bez emocí a slova rozloučení. Why even bother.

A nemusim vstávat v půl pátý.

A hrát si na někoho, kym nejsem.

Vždycky jsem byla vyvrhel.

Některý věci se neměněj.

Další články


Kam dál

Reklama