Tvrdej kancelářskej chleba

17. dubna 2018 v 11:23 |  Random články
Už jste četli knížku Eskejp? Běžte to okamžitě napravit. Pokud pracujete v kanceláři, budete u toho brečet nejen smíchy, ale i zoufalstvím, že se to fakt děje.

Končí mi zkušebka a přepadá mě paranoia čím dál častějc. "Mohla bys sem jezdit třikrát týdně?" "No… nemohla." "Tak aspoň dvakrát, ať jdeš vidět, majitel je ze starý školy."

"Prosimtě, kdy se to tenhle tejden hodí a kdy tu taky někdo bude?" Zkušenosti mě naučily se podrobně informovat. Když vám cesta trvá dvě hodiny, a přesto tam dorazíte jako jediní, je to trochu voser. "Tenhle tejden asi už nebude potřeba." "Ale… říkal jsi, že tu mám bejt vidět. Mě aspoň vyfoť, že tu bejvám, když tu nikdo není."

"Dobrý den, co tady děláte?" Vytřeštím oči a div neupustím čaj, kterej jsem si šla uvařit, než někdo dorazí. "Já… tady pracuju? Asi ještě?" jdu si odskočit vyždímat zpocený triko. "Tohle jste viděla?" Ne, nikdo se neobtěžuje mě o ničem informovat. Ale nejsem práskač, tak dělám, že jako vím. "Nevíte, jak se daří naší konkurenci v Německu?" Tahám z kapsy svojí Kristallkugel a jdu věštit. "My máme FB stránky?" "Ano, minule jste je i lajknul." "Mohla byste tady odpovědět na otázku?" "Odpovězte pod firemním účtem, už jste tam odpovídal, připravím vám odpověď." "Fakt jsem odpovídal?" Snažím se nekřičet nahlas a hledám důkaz. "Ajoo." A tak se stalo, že nejenže já nevim, co mám dělat, ale neví to ani muj nadřízenej. Život ve Hlavě 22.

Jindy přijedu do kanclu a zažívám šok. Nejsem tam z našeho projektu jediná. Nadechnu se, abych se mohla poptat na plán. VRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR. Vedle přidělávají roletu místo jiný, úplně funkční rolety. Kdyby to byla státní správa, chápala bych, že nevyčerpali dotace. Pokrčím rameny, čekám na klid. Nadechuju se, vyplouvá první slovo. V půlce je přerušeno. VRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR. "No to mě poser," povzdechla jsem si do vzniklého ticha. Nadechuju se teda k něčemu jinýmu, než je konstatování situace. VRRRRRRRRRRRRR. Vzdávám to.

Nový rolety přinesly nový problémy. Cink. Cink. Cink. Pravidelnej rytmus. Když si toho zvuku všimneš, seš ztracenej. A to se stalo kolegovi u okna. Pobaveně sleduju jeho čím dál zoufalejší výraz. Postupně se mění v zamyšlený. "Ha, jsem MacGyver." "Kde máš kancelářskou sponku?" Po chvíli se mi chlubí výsledkem. Do vějířku poskládanej papír. Perfektní tlumič nárazů. "Nevěřila bych, že nejseš inženýr." Trocha izolepy a záchrana před zešílením je nainstalovaná. Kolega odbíhá pryč.

Byl jsem se podívat, jak to vyřešili vedle. Máme to hezčí.
 

One day stand

23. března 2018 v 19:43 |  Randění
Občas jezdím makat do Prahy. A občas tam zapnu tinder, abych navábila týpky i mimo zapadákov.

"Hi, 88 kilometers?"

A to už jsem asi byla mimo dosah Prahy.

"Yeah, we got cars and buses, pretty cool, huh?"

A tak jsem se dozvěděla, že je z Izraele, nejezdí na velbloudech a je tu do soboty.

Vydala jsem znova do Prahy, sbohem komfortní zóno. Jde se oprášit mluvená angličtina.

"Are you religious?"

"Why, what are you planning to do to me?"

"Just asking if I should expect a dude wearing a yarmulka." Našla jsem jednu dost cool, s pokeballem, škoda.

Co si budem, na fotce vypadal líp. A taky jsme zjistili, že jsme oba dost introverti. Po mojí komfortní zóně se procházel Hannibal s celou armádou. "I can leave, it's ok." Prej ne, že se baví dobře. Malinko se mi zkřivil úsměv. Moje muka pokračujou.


Nakonec jsme se docela rozmluvili, já vyzvídala o Izraeli. Už dva tejdny u nich funguje Spotify a nemaj cenzurovanej internet. Prej nejsou Severní Korea. Skoro. My máme taky už nějakou dobu splachovací záchody, můžeme se trumfovat.
Tvrdil, že není Žid, ale platil sám za sebe, takže… You ain't fooling nobody! (Moc koukám na Orange is the new black a dvojitej zápor mi přijde běžnej.)

Viděla jsem ceduli s čajovnou. Zatáhla jsem ho do zapadlýho kouta se slovy, že mu jdu sebrat ledviny.

A čajovníka dělal týpek, kterýho znám, skvělý! Tak jsem spustila česky a bavila se o tom, že tu sice mám poloviční úvazek, ale nemám prachy na bydlení a taky se blbě shání se psem. Říkal, že se poptá.

Když jsme šli platit, tak jsem neměla co platit. Pozornost podniku. A vyfasovala jsem telefonní číslo na papírku, aby mi dal vědět, kdyby věděl o bydlení. Týpek koukal dost nevěřícně a bylo docela těžký vysvětlit, že mě nebalí, že jako není úplně interested do žen.

Pak jsem se pomalu rozloučila. Chtěl mi dát pusu. Eh, nope. Uhnula jsem a doskotačila na špatný metro.

V buse jsem seděla úplně vzadu, ani ne u okna, celej den jsem moc nejedla, protože Praha je kurva drahej kraj a jít na rande s Židem je blbej nápad. Doufala jsem, že nebudu blejt.

Přišel týpek s lístkem u okna, ptala jsem se ho, jestli má preference, prej ne, tak jsem ho poprosila a dost úlevně poděkovala. Nebudu blejt! Nasadila jsem sluchátka a vrátila se do svýho světa.

Sekli jsme se v zácpě, hlad začal stupňovat. Vytáhla jsem sušenky z báglu. Po chvíli jsem se mlčky otočila a posunkem nabídla. Pokrčil rameny, usmál se, vzal si sušenku a dobrý. Svou sociální chvíli mám asi na čas odbytou. A bylo to fakt dobrý.


(Na přesun jsem zatím líná, zas když někoho tak moc seru a přesto čte muj blog... možná to neni úplně muj problém.)

Přesun blogu

11. března 2018 v 21:32
Mí drazí škodolibí čtenáři, vzhledem k tomu, že moje soukromý místo, kde jsem se mohla terapeuticky vylejvat ze svejch sraček, se stalo místem, který čtou lidi, který ve svym životě už nechci mít, založim časem jinej blog. Kdo by chtěl pokračovat dál ve čtení mejch (ne)úspěchů, ať mi napíše mail do "zprávy autorovi," která je vpravo v menu. A až něco vymyslim, dám vědět.

Další články


Kam dál

Reklama