Začíname se seznamkou, opět

2. srpna 2017 v 10:47 |  Random články
Dlouho nepíšu? Není o čem. Na dohodu pořád píšu články a popisky, hledání real jobu jsem na chvíli vzdala, protože to odmítání mi už lezlo na nervy. A ego trochu krvácelo. Ale už si do CV můžu napsat, že mám řidičák, otevřela se mi cesta k mnoha dalším odmítnutím!!!

Přesto, že pořád bydlíme s O. spolu, tak jsem se vydala brouzdat do bahna zvaného Badoo. Čistě tak ze zvědavosti, z části to dělá i můj masochismus.

Ne, že by se mi povedlo, byť jen chvilku, bavit s někým, s kým bysme si navzájem rozuměli, zato mám ale zocelující kúru. Přesto, že tam mám kilometrovej popisek, ze kterýho jde docela odhadnout, koho tak hledám, chodí mi kreativní zprávy "ahoj." A když neodpoví, dojdou mi další. Při odkázání na popisek mi jen potvrdí, že to přece nebudou číst. A já nebudu psát.

"Ahoj."

Nic.

"Nosíš tanga slečno?"

Balicí taktika level badoo profík.

Dobrý je, že na většinu lidí platí kouzelná věta: Jsem nezaměstnaná a bydlim u svého ex." Jak bych nikdy nevěřila, že to bude mít i svá pozitiva.

Na jednoho to neplatilo.

"Máš fotku svého ex?"

"Ne asi, nikdy jsme se nefotili."

"Mohla bys mi ji poslat?"

He? Nechceš i telefonní číslo?

"Chci se s nim porovnat, když to bude nějakej frajer, tak to bude celkem jasný, jesli bych hypoteticky měl šanci."

"Neměl."

Neplatilo to ani na dalšího zapaleného nápadníka, ten mi dokonce povolil mít s ex i sex, že mu do toho prý nic není. Není.


A taky jsem tam našla profil pána, co se mnou vedl ten poslední pohovor hrůzy. Myslela jsem si, že já tam mám velmi arogantní popisek, on mě, ač to nerada přiznávám, porazil. A tak jsem se, přestože jsem o to fakt nestála, dozvěděla, že má rád kvalitní jídlo, pití a sex. A že to pozná. Zaškrtnuté políčko, že kouří jen příležitostně mě zarazilo snad ještě víc. Možná pohovor byla velká příležitost a muselo se to oslavit několika cigárama.


A nějak jsem ztratila chuť ty lidi i poznat.

Bonusový profil, doufejme, že je to troll.

 

Děkuji, ale asi ne

16. června 2017 v 16:30 |  Hledání práce
Začínám mít podezření, že se mi divný věci stávaj prostě jenom proto, že ráda píšu a vesmír chce, abych měla o čem. Koho zajmá normálně strávenej den a štastný lidi?

Čim dál víc si pohrávám s myšlenkou obnovení živnosti, protože čim dýl hledám, tim je představa klasickýho zaměstnání horší. Práce doma mě baví, můžu si organizovat čas a dělat něco, co mě svym způsobem naplňuje. Jenže pořád nemám dost odvahy. Každej další pohovor se mi ji snaží dodat.

Vyjdu z baráku a spustí se déšť. Ten déšť, kdy vám je deštník k ničemu. Pokus o jeho použití by vedl akorát k jeho ztrátě nebo zničení. Ani mě nehne, svůj dospělácký lištičkový deštník nedám! A tak jsem zmokla na kost ještě dřív, než jsem došla na autobus. V autobuse jsem se snažila osušit a ještě kontrolovala číslo popisný malý firmy, kam jsem byla pozvaná.

Autobus mě zavezl na konec města a já zastavila u domu, kterej číslu odpovídal. U rozpadlýho rodinnýho baráku s velkym černym psem za plotem. Plot byl dost fórovej, pes nevypadal, že mu cokoli přijde vtipnýho. Ječel a nedával mi jedinou záminku vkročit. Zazvonila jsem.

"Pojďtě dál, ona nic nedělá." Běhání kolem plotu a štekání bych nazvala docela slušnou činností, ale OK, psů se nebojím, jen nevyhledávám situace, kdy vám pes ze svejch zubů udělá náramek. Šla jsem. Vevnitř běhalo dítě a někde za nim se vynořil majitel s cigaretou. Už to byl moment, kdy jsem se měla otočit, ale tohle já neumim.

Na stole, v zakouřený místnosti s nábytkem všeho druhu, ležel životopis nějaký paní. Zelenym fixem byly zvýrazněný asi důležitý pasáže a u fotky tim stejnym fixem byly namalovaný srdíčka. Dvě. Vzal si to a začal listovat. Po chvíli se zeptal, jak se vlastně jmenuju. Já měla u životopisu srdíčko jen jedno. Nevěděla jsem, jestli cejtit úlevu, nebo se urazit.

"Dáte si kafe?" Mokrá a promrzlá jsem poprosila o čaj. A čaj jsem dostala. V hrnku od kafe. Zahnědlym ošklivym, kterýho bych se dobrovolně nedotkla. A plaval v něm sypanej čaj. Bez sítka.

Popis práce by nebyl špatnej, bylo toho hodně, ale prostě normální práce, kde se vyžadovala i vlastní iniciativu a přemešlení. To mi dal najevo otázkou: "Jste chytrá?" Jako jsem, minimálně se tak ráda prezentuju, ale taky znám Dunning-Kruger efekt a radši budu skromnější. "Máte tady ten čaj." Po tváři mi stekla imaginární slza. Zachraňte mě někdo. S nechutí jsem usrkla a vzývala svou imunitu.

"Měl jsem tady teď staší paní a ta vůbec nevěděla co s Excelem." Ohoho, tak mě ještě čeká tohle? Už tu tvrdnu hodinu a půl a pořád nevím, jak mu říct, že chci pryč. Tohle je šance. Ráda bych řekla, že jsem byla úplně mimo schválně, bohužel po mně chtěl vzorce, který tam kdysi možná i byly, ale dneska už ne. Řekla jsem mu, že tohle fakt nikam nevede. "Zvládla byste se to naučit?" "Myslim, že časem i zvládla, ale problém je, že asi ani nechci, neumim si představit, že by to měla být moje náplň práce." Po další půlhodině jsem se dozvěděla, že mi dá vědět, jestli najde někoho, kdo s tim Excelem bude umět líp. Jak dá vědět? Já tam nechci, on mě přece nemůže chtít, celou dobu jsem prakticky mlčela a rozmluvila se až poté, co jsem řekla, že tam zas jako tak moc nechci. Vnitřně jsem panikařila už od začátku, to muselo jít vidět. Možná si to splet s nervozitou.

Koukla jsem na mobil a řekla, že už radši půjdu na autobus. Tam jsem zaraženě seděla, čuměla na rozbitou starou televizi a na aplikátor vaginálního krému. Nic výstižnějšího tam ležet nemohlo. Tohle bylo fakt na píču.

Dejte mi porci sebelítosti navíc

13. června 2017 v 14:57 |  Hledání práce
Právě jsem se vrátila z pohovoru, šlo o brigádní pozici v překladatelský agentuře. Vzhledem k tomu, že to mám vystudovaný, říkala jsem si, že je to dobrej start a nebudu hrotit, že je to jen brigáda. Tu chvíli bez odvodů zaměstnavatele státu asi ještě vydržim.

Po absolvování pohovoru jsem se procházela po městě a přemejšlela. Ne nad tim, jestli to vezmu, nebo ne, ale nad tim, jakou pozici v žebříčku nejabsurdnějších prací to dostane.

"Tohle je brigádní pozice, možnost HPP tu nebude, nikdy." Ok, krásný vstup, to už těžko přebijete, poslouchám. "Potřebujeme někoho, kdo tu vydrží aspoň dva roky." Brigádně? To si počkám, jak to vysvětlíte. "Na DPP je možné odpracovat jen 300h ročně." No, já to vim, proto tak debilně zírám. "To by se vyřešilo další dohodou." To zní legálně, fakt že jo.

"Já vám vážně nemůžu slíbit, že tu budu dva roky, chtěla bych si obnovit živnost a začít se pomalu živit psaním, takže tohle by se hodilo, ale když mi to nevyjde, tak HPP potřebovat budu. Jaká je reálná částka, která se tu dá vydělat za měsíc?" "Někdy můžete pracovat 15h měsíčně, někdy 30h, je to podle okolností." Víc vykrucování v zásobě nemáte? Vzhledem k tomu, že o platu na hodinu nepadla ani zmínka a víc přímějc jsem se už zeptat nemohla... "Je šance se dostat k překladům?" "To my tady neřešíme, to byste musela přes centrálu."

Absurdnější pozice byla asi jen copywritění, kde mi nabídli 30 korun za normostranu a napsali k tomu tolik podmínek, že bych brečela.

Abych si zvýšila šanci se uchytit v normální práci, začla jsem si dělat řidičák. Opět. Je to už nějakou dobu, co jsem se o to snažila, ale nějak se nepovedlo. A ani to nebyla úplně moje vina, ale po čase jsem to už nedávala, psychicky ani finančně a vybodla se na to. Odhodlat se mi trvalo dlouho, našetřit si na to ještě dýl. Najít instruktora, co nesahá na holky byl taky výkon. Ale to se mi povedlo. Zajímal se, proč jsem poprvý neuspěla. "No, měla jsem problém s komisařkou." "S XXX, že jo? Ona nesnáší holky. Mám o ní takovou historku. Ale ne, to je sprostý, to radši neřeknu." Dobrali jsme se k tomu, že to nejspíš bude historka o tom, jak jí jedna slečna dost nevybíravě řekla, co si o ní myslí. Ta slečna jsem byla já. Když už vim, že to stejně dobrý nebude, nemám holt zábrany. Ale jsem ráda, že můj odkaz žije. Za ježdění mě chválil, řikal, že nemá nejmejší pochyby o tom, že to dám. Dlouho jsem si myslela, že jsem fakt neschopná, ke konci jsem veřila nejen jeho řečem, ale hlavně i sama sobě, protože jo, jezdit mi šlo.

Tejden před zkouškou jsem šla oznámit rodičum, že jsem se k tomu zase odhodlala. "A proč nám to jako řikáš?" Nějak jsem nevěděla, jak na to reagovat. Ano, i po téměř 30 letech života jsem si nezvykla na to, že čekat podporu doma, je blbost. A tak jsem byla hysterická, sprostá a od tý doby je nekontaktovala. Ani oni mě, dle bráchy se cejtěj v právu a já jsem zase jen nevděčnej smrad.

Na zkoušku jsme jeli 3. Po zkoušce mi bylo řečeno instruktorem, že jsem jela naprosto perfektně a nebál by se říct, že nejlíp ze všech dnešních uchazečů. Zmohla jsem se na pouhý "To je mi hovno platný." Protože hádejte, kdo jedinej jel domu s tim, že řidičák nemá? Nepustila jsem chodce, kterej ani nebyl ještě u přechodu. Když to na mě vyštěk, koukala jsem směrem k chodci a škrtla o obrubník. Chyba, která by se nestala, kdyby nehrotil něco, co vůbec hrotit nemusel. Kdyby se to nestalo u poslední odbočky před koncem celý zkoušky, asi bych nebyla tak zoufale nasraná.

A tak jsem dojela domu, mlátila do boxovacího pytle tak dlouho, dokud se mi na kloubech neudělaly podlitiny, naklopila do sebe sklenici Jamesona, kterýho jsem dostala k narozkám, usnula a doufala, že to je jen blbej vtip. Po probuzení na mě čekalo sushi, asi jedinej důvod, kterej člověka přesvědčí, že jsou i věci, co maj smysl.

Další články


Kam dál

Reklama