Prdelí napřed

12. září 2018 v 9:18 |  Random články
Jsou dny, kdy už ráno tušíte, že vylízt z postele byl jeden z těch horších nápadů. Jedu do Prahy, je zas čas uhnat kolegu s resty a dozvědět se, co se zase posralo. A taky nám oběma sehnal další kšeft a máme pracovní schůzku. Projekt jsem si zamilovala na první pohled, těším se. Potud dobrý.

Vstanu, nalíčím se, je mi blbě z hipsterskýho piva, co jsem měla večer předtím, tak jen posnídám banán a chci si zabalit něco s sebou. A nemůžu najít jedinou dózu s víčkem. Nevstávám s úplně bezpečnym předstihem, tak nad tím mávnu rukou a prostě si něco koupim cestou na bus. Chci na sebe hodit svetřík a letět o něco dřív. Mám asi 5 svetříků, ale všechny se rozhodly osamostatnit, ani jeden tu není. Zpanikařeně zakvílím a popadnu mikinu. Nebudu fancy, budu ale na místě včas. Když nasadim tempo jak Usain Bolt. A určitě budu mít moc hezký lejtka z běhu s asi tříkilovym thinkpadem na zádech. K svačině mám nakonec dietu.

Protože kolega zásadně nechodí před jedenáctou, stihla jsem jít ještě na rande, ale to bylo rychlý, protože jsme si oba byli lhostejní. Takže kolega neměl šanci přijít dřív než já. Sebrala jsem mu židli, kterou mi sebral posledně, protože je pohodlnější. Drobná vítězství. Jenže nepřišel za celej den. Ani na schůzku, musela jsem ho omluvit. A já dostala pojeb, že neodevzdáváme věci včas. Tiše jsem trpěla, protože jsem se od minulýho tejdne snažila získat úkoly a přístup k webu. Ale přikázání zní: Nepotopíš toho, kdo ti zakázky dohazuje.

V kanclu jsme byli prořídlí i o ostatní kolegy a trochu tím utrpěl můj morál, protože jsem s něčím fakt potřebovala pomoct. Novej kolega se nabídl, že mi pomoct zkusí. Soucitně jsem se usmála. "Máš vlastně zkušenosti s marketingem?" "No, ani moc ne." "Takže víš stejný hovno jako my všichni tady." "Nebudu si to brát osobně."

Mail, proč na výrobku není datum spotřeby. Už po miliónté. "Protože jsme banda nekompetentních kokotů, proto." Vykřiknu, než jdu psát už dobře naučený mail. Balím a radši jedu dřív. Rage quit! So hardcore.

O. píše z domova. "Tvůj pes mě trochu zlobí, pořád tu kníká na psa pod balkonem." "Nepotřebuje jen srát?" "Nevypadá na to." No, potřeboval, velmi. A psí průjem na vyspádovanym balkonu je děsivej i takhle z vyprávění.

Zabořím se do sedačky autobusu, sluchátka si narvu tak hluboko, že se skoro dotýkaj a chci se připoutat. Můj pás mi ale zabavila spolusedící. Další sociální kontakt je tak nežádoucí, že překonám paranoidního sraba a jedu nepřipoutaná. YOLO!

Chci se napít. Odšroubuju víčko, autobus drncne a moje víčko je v prdeli. Čekala jsem, že když se skutálelo po okenním rantlu někam za mě, že mi ho někdo vrátí. Nestalo se. A co teď, vypít vodu a muset na klaustrohajzl v autobuse, nebo držet otevřenou lahev celou cestu?
 

Další články


Kam dál

Reklama