Na hraně

17. května 2017 v 17:51 |  Random články
Taky si občas myslíte, že vás už nic nevyvede z míry? Že vám život servíruje takový lahůdky, že to dáváte bez mrknutí oka? Občas se timhle pocitem nechám unýst a pak jsem hozena zpět do reality.

Bolí mě záda. Hodně. Dlouho.

Byla jsem na několika rehabilitacích, nikdy to nevedlo k ničemu jinýmu, než k rozčarování. A tak jsem slídila a prosila o tipy na dobrýho terapeuta.

Dva měsíce jsem čekala, než konečně budu mít termín. To bude kapacita, uklidňovala jsem se. Konečně budu mít záda po letech v pohodě. Neodradila mě ani docela vysoká cena.

No, přišla jsem včas, pan terapeut byl milý postarší pán. Povídalo se s ním příjemně. Nic nenasvědčovalo tomu, že místo bolavých zad budu mít i šrám na své citlivé dušičce.

V čem ta metoda rovnání zas spočívala, jsem si zběžně dočetla, nic špatnýho z toho nekoukalo. Když mě ale při rovnání lehce poplácával po hýždi, rozsvítily se mi kontrolky. Je to ještě v pořádku? Nevím. Po chvíli rovnání jsem byla pohlazena po tváři. Hlavou mi proběhlo, jestli si uvědomuje, že jeho jednání je poněkud… zvláštní. Doteď si myslím, že si to ani neuvědomoval. Možná jsem jen přecitlivělá.

Neřešila jsem to a říkala si, že prostě nebudu paranoidní a nechala si záda rovnat dál. To už o sobě začal mluvit jako o strejdovi. Ehm, pubické ochlupení mám už nějakej ten rok. Asi jsem v bezpečí. Snad nevytáhne bonbony. A nebo něco jinýho.

No, zvládla jsem to až do konce. Mírné zděšení nastalo jen v momentě, kdy povídal, že pomáhá ženám otěhotnět. Neptala jsem se jak. Jsem ráda, že mně otěhotnět nepomohl.


Pozn. pod čarou: omlouvám se, že moc nereaguji za komentáře. Čtu je, jsem ráda, že mi sem chodíte a píšete, ale většinou moc nevím, co bych napsala.
 

Brzo to bude rok

3. května 2017 v 12:11 |  Hledání práce
"Seš moc fajn, ale teď nechci vztah."

Nějak podobně vyzněly věty: "Zadání bylo zpracováno kvalitně a profesionálně. Bohužel jsme přijali někoho jiného." Možná jsem neměla v zadání opravovat hrubky. Dilema. Když žádáte o pozici copywritera, tak nějak se očekává, že čeština bude vaše zvrácený hobby, ne?

A tak dál píšu brigádně. Vlastně tak čtyři články napíšu jen proto, abych si poplatila zdrávko, motivace jak blázen. Na druhou stranu psát míň, abych se vešla do limitu pracáku, nemůžu. Byla jsem zásobena tématy, který nechci. Ale vzhledem k tomu, že jsem je vyfasovala s větou, že jsem momentálně jejich nejlépe píšící autor, nebyla jsem ani nasraná. Nezdvořile jsem nakoukla do souborů lidí, jejichž témata jsem měla přepsat a jako jo, pocit dobře odvedený práce se dostavil. Pokroky na sobě vidim, moje články publikujou a ani je už nemusím zdlouhavě přepisovat. Well done me.

Občas si zajdu na pohovor a čekám další kreativní odmítnutí.

U poslední pozice, kam jsem chtěla, jsem si možná podřezala větev sama. Orientační smysl mi dává zabrat už dlouhý roky. A nejvíc tím, že žádnej prostě není. Trasu si vždy najdu na mapě a připadám si naprosto jistá. Dokonce mívám pocity, že mapu držím otočenou správně. A to je ten největší průser.

Kvapem se blížil čas pohovoru a já v zoufalství bloudila. Volám O., jestli by mě nemohl nějak navýst, ale sám neví, protože místo konstruktivních informací mu nadávám. Volám paní, se kterou jsem řešila pohovor. Směje se mi jen trochu. Nakonec jsem dorazila.

Po dlouhý době jsem na pohovoru nebyla nervozní, proč by, po takovym failu fakt už není důvod. "Rozhodujeme se mezi třemi kandidáty." Hm, dík za info, ale nevim, co si z toho mám vzít. Pohovor trval skoro hodinu, ale kdyby to bylo rande, bylo by mi jasný, že další by nebylo.

"Děkuju, ven už trefím." neodpustím si sebeironickou poznámku.


A tak jsem se dozvěděla, že vybrali jinýho kandidáta, ale mně si nechají v databázi, kdyby ve své rozrůstající společnosti našli místo pro mě vhodné. Ach. Určitě.

Nadpis

18. dubna 2017 v 11:31 |  Random články
Vždycky jsem chtěla mít takový ty životní jistoty. Vlastní práci, bydlení, partnera, psa a stalkera. Zatím mám jen ty poslední dvě položky.

"To seš ty, nebo ti někdo založil profil na lidech?"

Koukám na profil plnej mejch fotek, fotek, který nikde nemám veřejně. Některý mám na facebooku, viditelný pro přátele. Jiný nemám už ani v počítači. Koukám na krásnou kroniku svýho života, kterou jsem si nevytvořila já.


Nemám práci, a po měsících snah jsme se s O. dohodli, že to nikam nevede, takže hledám i byt. Pořád mám ale asi lepší život než někdo, kdo mě sleduje natolik, že ukládá moje fotky, který jsem měla před několika roky na seznamce, aby mi pak mohl vytvořit profil.

Další články


Kam dál

Reklama